Mé pojetí smyslu života
3. září 2014 v 20:00
Rád dávám věcem tvar. Rád chápu věci které mě obklopují. Mám rád když vím jak funguje moje tělo. Rád pozoruji jak lidé kolem mě žijí. Mám rád jednoduché věci, a mám rád i ty složité.
Parkour je jedna z mála disciplín, kdy nejde ani o to překonat ostatní ani o to překonat rekordy, ale o to překonat sám sebe. Svůj strach a dokázat zdánlivě nemožné. Výhoda je v tom že se člověk vždy měří jen sám se sebou. A proto když se dostane tam kde ještě nikdo nikdy nebyl neváhá, protože podobná rozhodnutí dělá každým dnem. Tímto jsme jako traceuři* ovlivněni i v běžném životě. Jako takový je parkour jedinečný a činí lidi kolem světa šťastné a silné. Má velmi blízko k filosofii života a smyslu života. A jako takový mě přivedla k těmto myšlenkám.
Život (Parkour z velké části) mě naučil že není hranice. Jediná hranice co existuje jsou lidé samotní. My sami. Když lidé uvěří že je něco možné, potom se to stane skutečně možným. Mnoho lidí se dnes snaží dojít na konec cesty a nechápe že konec cesty si určují sami. A když už si ho určí. Tak ho mají za konečnou destinaci svého života. Dosáhnou ho, a myslí si že potom budou spokojení a šťastní i všichni dobří podnikatelé vám řeknou přesně to samé. Určete si cíle. Krátkodobé, dlouhodobé až jich dosáhnete ...
Na TedX měl přednášku jeden milionář co celý život budoval impérium a když se stal natolik bohatý že si mohl dovolit koupit cokoliv co chtěl, zjistil že ho život nebaví, a že smysl života kterým bylo zbohatnout tak dosáhnout štěstí, byl mylný a že celý svůj život dělal zbytečnou věc, jen shromažďoval bohatství, které nevěděl jak využít. A až jako starý začal opravdu žít. Typický příklad toho když se někdo v průběhu let nezamyslí nad tím co dělá.
Dan Millman, v knize Cesta pokojného bojovníka říká že "To cesta, cesta nám přináší štěstí, ne cíl" , čímž má podle mě na mysli přístup k životu. Kdy si člověk užívá každičký okamžik, protože si plně uvědomuje že jím směřuje k jeho cíli že následuje cíl který si svobodně zvolil a že na konci už potom není nic víc než konec. A ne jak se většinou mylně lidé domnívají že tam vše teprve začíná. Lidé dělají základní střední a vysoké školy, potom nastupují co do nejlukrativnější práce, a potom mají rodinu. Polovina života jim tak uteče, a někteří při tom shonu nepomyslí na své životní cíle. Zapomenou proč studovaly. Krásně o tomto tématu hovoří video od profesora Alana Watts s názvem
"Narrated" .
Smysl života tedy vnímám jako stav, kdy si člověk uvědomuje své celoživotní cíle a snaží se jich dosáhnout. Stejně jako to popisuje Robert Fulghum ve své knize
"Už hořela, když jsem si do ni lehal" (
"NĚJAKÉ OTÁZKY?").
A co když je váš cíl větší než jen to, co když je nedosažitelný ? Podle mého názoru není nic nedosažitelného. Jak už jsem řekl na začátku lidé nemají hranice, ale jen málo kdo z nich si to uvědomuje. Myšlenky, které lidi mají, je zároveň dělají svobodnými v tom co dělají. A lidé, kteří mají vysoké cíle, jsou nejsilnější v tom co dělají. Často říkávám že pro vrcholové sportovce je cíl vyhrát Olympijské hry stále celkem málo a měly by chtít víc. Něco co jim přinese radost.
Pokud chcete být nejlepší na světě... prosím ! Ale varuji vás že nikdy nejlepší nebudete pokud je to váš konečný cíl. Jsou na zemi lidi, kteří dělají věci a žijou svůj život pro vznešenější cíle než být jen na okamžik oslavován. Navíc jen stěží budete šťastní když svou lásku nemůžete sdílet s ostatními.
Daniel Ilabaca dělá parkour, protože doufá že změní lidem životy. To je obrovský cíl. Neurčitý. Nedosažitelný, a přesto na dosah ruky. Pokud máte cíl jako on nikdy nebudete mít strach ani nebudete váhat. Prostě budete vědět stejně jako já že tohle je správné ( pro mě) a tohle už ne. To se neslučuje s mými cíli. V dokumentu
"Choose not to fall" hovoří o správné cestě, a podle mě mluví o svém svobodném výběru smyslu svého života. Dokonce došel k závěru že naše myšlenky mají vliv na naše fyzické já. Což opět potvrzuje moji myšlenku že člověk není ničím omezen. Zvláště pak děti, které nejsou svázané očekáváními a omezeni edukací.
"Thinking you’re going to fail at something gives you a higher risk of doing just that. Committing to something you’re thinking or knowing you will land gives you a higher chance of landing or completing the task." (1)
A to je pro mě cesta po které chci jít. To je pro mě Parkour vědět kdo jsem a dosáhnout toho. Že cíl který jste si vytyčily se stane reálným a skutečným.
Vidím kolem sebe mnoho lidí kteří hledají smysl života, a přitom si nepoloží základní myšlenku, co udělají s časem co jim byl darován.
Lidé jsou často zahořklý a pesimističtí. Protože je jednodušší být takový jaký se cítíte být a zkazit náladu ostatním než se přes problém přenést a změnit se. Je těžké najít v té nejhorší věci na světě dobrou stránku, a každý má nárok na to zakolísat a ztratit se. Ale měly bychom se radovat z maličkostí, jinak nikdy nebudeme spokojení s tím co děláme, jinak nikdy nebudeme skutečně šťastní.
Lidé se snaží ostatním zalíbit, místo toho aby se zalíbily sami sobě a byly spokojení sami se sebou. Ušetří vám čas a starosti, když přijmete fakt že vám ke štěstí nepomůže když vám sto nebo milion lidí řekne že jste úžasní. Musíte se tak cítit sami. Jinak je to jen a jen iluze. Musíte cítit že vás váš život baví.
Neříkám nikomu jak je správné žít, neříkám že je něco správné a něco špatné, protože tak to není. Ale každý chce být šťastný a myslím že to je jeden z mála bodů našeho duševního života, který chceme všichni stejnou měrou naplnit. A jsem toho názoru, že proto by se každý kdo není šťastný měl zamyslet nad tím proč, a kam kráčí. Ne jen doufat že se to zlepší samo a vyčkávat.
Chtěl bych inspirovat lidi. Inspirovat je k tomu aby byly sami sebou. aby se cítili dobře. Aby věděly že někým jsou. Aby byly kreativní a optimističtí v tom co dělají. Hraví a respektovaly ostatní, zvlášť ty, kteří jim předaly něco užitečného. Myšlenku. Myšlenka je totiž to co mění životy a dělá z chudáků šťastné lidi. A ne nemluvím o penězích.
Lidé často vidí chyby svoje na ostatních a nenávidí ty, které je nemají. Učit se od takových lidí je těžké. Ale stojí to za to. Naučit se je mít rád a učit se od nich. Častokrát vidím jak se lidé srovnávají, a když dojdou k názoru že jsou horší tak jsou nešťastní, ale přitom by měly být šťastní že mají Tolik toho co se můžou naučit.
Myslím že je konečně potřeba aby si lidé uvědomily, že trénink a zkušenosti nemají vést k výsledkům ale jen k pochopení a sebepoznání. To že zvládnete nějakou techniku, nebo že zvládnete životní situaci nepramení z počtu opakování, ale z toho že se zamyslíme, a pochopíme. Pochopíme svoje Já.
"Jan Assasin Pospíšil"
* Traceur – člověk co praktikuje Parkour
1)
Článek o Danielu Ilabacovi
vše je možné
