Kdo věří v talent? ať zvednou ruku ti co věří v talent... Hmmm docela dost lidí věří v talent... Já také věřím v talent, ale já věřím v to že talent roste, že není dán od přírody... víte já nikdy nebyl od přírody dobrý ve věcech v kterých jsem dobrý dnes...
Pokud věříte, že jste nebo nejste talentovaní máte příliš mnoho zodpovědnosti, protože pokud nejste máte skvělou výmluvu pro to jen si lehnout někam do kouta a nikdy nedosáhnout svého plného potenciálu.Když jsem byl škvrně pořád jsem měl v ruce penál a maloval všechno na co moje představivost přišla a všechno co jsem viděl, a časem když mi bylo sedm strávil jsem hodiny kreslením. Tenkrát byla u nás v Texasu soutěž a já chtěl být první a tak jsem si pro něj šel.
Jak čas letěl objevil jsem novou vášeň Ka-ra-te a chodil jsem chodit třikrát týdně po tři roky od doby kdy mi bylo deset do doby než jsem získal černý pásek a druhé místo ve státní soutěži v Texasu.Jak čas běžel objevil jsem poezii a psal jsem a psal jak jen nejlíp jsem dovedl a pořád a pořád dokola ... Chtěl bych se s vámi podělit o moje poznámky, které jsem napsal když mi bylo dvanáct...
Jsem upřímný ke svým lžím,...dobře bylo mi dvanáct, ale to mě nezastavilo, když mi bylo čtrnást let vstoupil jsem do soutěže v psaní v Jordanu, kam jsme se přestěhovali, a odkaď jsem původně, a chtěl jsem první místo.... Proč vám to říkám? Protože jsem stejný jako vy, tím nemyslím že jste známí pro svůj asimetrický účes a pro svůj ojedinělý přízvuk, ale tím chci říct že nejsem o nic talentovanější než kdokoliv z vás tady dnes, a na téhle myšlence jsem svůj život postavil... Víte když jsemve 14ti objevil kytaru, nejen že jsem ji objevil, ale byl jsem jí posedlý. Flamengo kytara není žádná sólová kytara je to spíš kytara co vytváří pozadí podobné jako je tohle, co tu hraje...(není slyšet nevim o čem mluví možná je jen vyfiltrovanej zvuk nebo nehraje dost na hlas)... byl jsem doražen a ohromen tím co ten člověk dokáže na tak malý instrument zahrát svýma rukama... Na jedné straně tu byli kamarádi s hlučnými elektrickými kytary a na straně druhé tu byl člověk co byl schopen koncentrovat tolik síly a energie do jednoho malého instrumentu.
Další den jsem si koupil knihu jak se naučit flamengo jako samouk a strávil jsem pět až devět hodin denně před zrcadlem a cvičil jsem do doby, než se moje prsty zalily krví a do zlámání nechtů a potom, jsem trénoval ještě o něco víc... Za dva roky jsem dosáhl průměrného standartu a nastoupil na konzervatoři v Londýně a byl jsem odměněn tím že jsem byl vybrán pro reprezentaci.... Takže všechno jde vidíte ? (jasný?). Vše je to o víře, ale potom jako mnoho lidí jsem uvízl ztuhnul, a přestal se zlepšovat všechna ta inspirace, vášeň a naděje...Nikdy ze mě asi nebude muzikant že?...nikdy nebudu stát na pódiu naproti milionům diváků, to bylo to co mi všichni říkaly... Měl by sis radši udělat nějakou pořádnou školu.... tak jsem si ji udělal, vystudoval jsem 3D animace a úspěšně jsem odmaturoval. Najednou jsem tu stál, žádné peníze, bez rodičů tváří v tvář velikému světu a já přitom nevěděl při jeho velikosti kde je moje místo. Moji rodiče se odstěhovali zpět do Jordanu a já tu byl sám ve Velké Británii. Tou dobou jsem si našel práci jako prodavač počítačů a prodával jsem je v rodinách. Ten rok a půl byl robot zvovu jsem uvíznul a byl jsem jen něco co pracuje ale nežije, ale naštěstí jsem objevil Parkour.Pro ty co neví co je Parkour, tak je to také disciplína známá pod názvem Freeruning a mohli jste ho vidět napříhlad v klipech, v reklamách či ve filmech kde lidé přelézají zdi proskakují mezi překážky a skáčou se střechy na střechu... Tehdy jsem se rozhodl že to chci umět protože jsem měl pocit jako bych neustále narážel do neviditelné stěny jenž je tak blízko mému obličeji... Jasně byl jsem volný... pracoval jsem 40 hodin týdně a měl jsem možnost oblíknout uniformu, dokonce jsem si mohl vybrat jestli si vrchní knoflíček u uniformy zapnu nebo ne !... byl jsem volný měl jsem spoustu voleb ....ale byl jsem volný jen do té doby co mi to společnost dovolila, ale naštěstí jsem dělal Parkour.
Byly tu dvě cesty, dvě možnosti, jedna říkala, oblíkni si uniformu, sedni si za stůl a drž hubu. A druhá říkalamůžeš vylézt zeď jenž je dvakrát vyšší než jsi ty sám , můžeš přeskočit ze střechy na jicnou střechu, nebo ze zábradlí na zábradlí. Prostě jsem nevěděl co dělat, trvalo mi pár dnů než jsem si jednu z nich vybral...Když jsem byl malý byla by to asi chvíle, ale takhl?... No a potom mě Danny pozval na jeho Parkourové narozeniny v Liverpoolu, čtyři hodiny cesty. Věděl jsem že je to veliká příležitost a tak jsem tam zajel...Celý den jsme trénovali a když šli večer domů Danny se mě zeptal ... Tak jak jde žovot?... řekl jsem : Život je fajn ... jo... mám dokončenou školu, rodiče jsou šťastní takže asi tak...A co ty? cítíš se lépe se svým titulem a školou? Jsi šťastný? ... No víš je to moje práce ráno vstávám oblíknu uniformu a jdu si odpracovat svých 9 hodin a vyberu si jestli si při tom zapnu nebo nepapnu horní knoflíček.... a myslíš že je to lepší než tohle? Víš já věřím že pokud stále nosíš uniformu. ať je to jakákoliv uniforma, nemůžeš vylézt nikdy dost vysoko v tom co opravdu chceš dělat, protože když už jsi tam nahoře, musíš si položit otázku chtěl jsi být zrovna tady nohoře? To co chceš je kontrola nad svým životem proto chodíš do práce, která tě nebaví...Víš co pořád je to moje práce....Víš co Tah Riqu? Je to jako otevřít dveře na schodiště, kde je tma a ty nic nevidíš, viš že tam je to schodiště stačí jen jít a věřit že dopadneš zrovna na schod .... Byl jsem rozzuřený jak mi může dvacetijednaletý kluk dělat lekce mě, když on sám leze po zdech a žije u rodičů!... od čeho jsi utekl ty?! Danny se na mě podíval a povídá, nechal jsem školy když mi bylo čtrnáct. Fakt? Jasně! Snažily se mě naučit jak být někým kým jsem nechtěl být. Učily mě že pokud to bolí měl bych od toho jít pryč, protože jinak se zabiju. Proč mě chtějí učit jak být někým, když já už dávno někým jsem? Opustil jsem školu a potom...viděl jsem někoho na ulici udělat wall flip a rozhodl jsem se právě na tom místě že to bude má budoucnost.Slyšeli jste to ? Radši vám to zopakuji... viděl někoho udělat na ulici wall flip, rozhodl se že to bude jeho budoucnost a opustil školu...... Nechte mě abych vám řekl kdo je dnes jmenuje se Daniel Ilabaca je mu 23 let cestuje po světě a má vše předplaceno dělá po světě workshopy o pohybu, fylozofii a a je následován miliony a respektován milióny, učí policii jak chytat kriminálníky, trénuje herce pro akční scény a reklamy byl v National Geopgraphic a byl ve videoklipech jako Dont let mě go (nenech mě jít) Je svobodný, žije s rodiči co jsou na odpočinku a to protože viděl jak udělal klučina wallflip.
Každý má právo na to říct že je to blázen.... Ta samá osoba mi řekla mám dát výpověď.Byly jsme u Kostela což je asi 14-15 stop vysoko koukám na to a povídám... wow jednou bych chtěl bejt schopnej to skočit. Proč jdnou proč to prostě neskočíš? Protože bych si nejspíš zlomil nohy. Tak potom to zkoušej na menších výškách, přijeď za šest měsíců a skoč to ... No víš to asi přece jen není pro mě.
V pět ráno, těsně před spánkem říkám dannymu zajdem potom na ty tyče co máš na zahradě, věděl jsem že je tam má z různých videí a z reklam, fakt se mi dost líbí, mohli bychom tam zítra zajít?...Zítra? Proč ne teď!... vyskočil z postele nazul si boty a kráčel ke dveřím vstříc venku. kde byla sakra klendra v pět ráno však víte, Anglie.Pupě jsem ho následoval. Podíval jsem se na situaci kolem, byla tma, nejedl jsem, nevyspal jsem se, bylo příšerné bláto, vlhko a už mi začalo vrtat v hlavě pojď dovnitř, pojď nejsi přece Daniel Ilabaca nejsi dost silný, dost rychlý...Danny co když spadnu? No pravda asi se trochu pomlátíš.. A co když spadnu do toho trnitého křoví? Ten keř je níž než ta tyč pokud se dostaneš k té tyči nebudeš mít problém skeřem...a s tím že bys do něj spadl...Tak jsem vyskočil a chytil se trubky ...... a teď mě nechte popsat situaci, jedna trubka asi v téhle výšce (2,5 metru) a druhá asi tady (ukazuje asi o 2 metry dál) asi o jeden a půl metru výš. Jediný co potřebuješ je aby ti neklouzali ruce .... popošel k domu a otřel se dlaněmi o omýtku... vidíš? teď mi moje ruce neuklouznou nehledě na to jak moc je trubka kluzká nebo není.... Víte spoustu lidí odsoudí něco dříve než nad tím vůbec zapřemýšlí a zkusí to... A potom vyskočil a následovala desetiminutová epická flow se zhoupnutími a salty mezi tím, potom seskočil a řekl ...teď ty , zkus to..... popošel jsem k domu nabral si na dlaně omítku vyskočil chytil se trubky ....Víte díval jsem se na trubku, ale myslel jsem na pád... Vykopl jsem, zhoupl se a... naprosto se minul účinkem. Svědomí ke mě zase promluvilo, nemáš převlečení na zítra a teď máš všechno mokrý a od bláta a stejně na to nemáš. Ignoroval jsem to.... znova jsem se rozhoupal, a znova jsem spadl, znova jsem se rozhoupal a znova jsem spadl, znova jsem se rozhoupal a znova spadl... Tou dobou mi řekl že tu bude dokud se tý trubky aspoň nedotknu, protože je to pro něj skvělá satisfakce jak já překonávám svou překážku..... to je kámoš (upřímný úsměv od autora) ...Je 6 :30 ráno, zhoupl jsem se z tý trubky asi 80x a každej můj mozol na každém mém prstě byl podlit krví ... po těch nůspěších jsem byl ale mnohem víc odhodlán a konečně jsem myslel jen na tu trubku...vykopl jsem zhoupl jsem se a...... whummm..... dotkl jsem se té tyče ne že bych se chytil, ale dotkl jsem se, to bylo pro mě víc než jen vítězství. Danny mi zatleskal a řekl dobrá práce dnes jsi udělal velký kus práce hodně lidí by to vzdalo hned jak by si strhly první mozol. Ale uvědomuješ si to že uvědomuješ si to nutkání že? svědomí říkalo je kluzko, mokro na tohle nemáš, hmmm to vypadá nebezpečně přece by ses tu nechtěl zlámet, že ne??... Je větrno a chladno, ale jakmile uděláš víc a víc opakování naučíš se přez to přenášet ...... teď jsi byl blíž, zkus to znova, myslím že na to máš a najednou ti svědomí říká pravý opak....Yeah. Jsi dost silný, jsi dost rychlý máš na to!...a potom to zvládneš..... Vždy máš tu schopnost jen to prokázat jediná věc je věřit. Kdybych neměl tohle nutkání, mohli jsme tu hodinu prospat mít ručky v pohodě a být prostě all-right.
Druhého dne jsme se tam vrátily... ne nevypadalo to o nic menší :)... a tehdy jsem si řekl, pokud nějak, někde mimo tuhle realitu najdu sílu úspěšně skočit.... dám výpověď ... to byl bod zvratu.... jeden cat to cat....rozhodl jsem se pro další pokus, viděl jsem to v parkourových videích a zeptal se ho jde to? a on řekl... Jo jasně.... a potom jsem se podíval na svoje ruce, byly zmrzačené z minulého večera a já řekl... podívej se danny na moje ruce, já bych rád ale nemůžu. Zapomeň na svoje ruce je to jen jeden okamžik kdy se musíš soustředit pak si mužeš klidně lehnout a dát si relax. Víte ... byl to jenjeden skok po celém tom předešlém snažení to byl jeden skok navíc a tak jsem se odrazil ode zdi na tu druhou a chytil se jí... paráda teď vylez nahoru... vyškrábal jsem se na vrch zdi a podíval se na svoje ruce .... doslova se koupaly v krvi všechny ty mozoly z minulého dne zase popraskaly a krvácely a potom se stalo něco zvláštního...cítil jsem rozpor mezi tím co vidím a mezi tím co cítím ... cítím se mocně! Cítím se tak silně! Potom jsem se znovu podíval na ruce, ale ty vypadaly zuboženě plné bolesti a byly oslabeny tím jak jsem s nimi teď zacházel.... A tohle byl moment kdy jsem si uvědomil, jak mocné může být mysl, když je řízena a najednou jsem byl beze strachu... podíval jsem se na ten skok rozeběhl se a skočil ... mimochodem tu chvíli jsem viděl spomaleně... dopadl jsem a udělal jsem roll nezlomil jsem si kotník, naopak bylo mi fajn a to co jsem věděl bylo že dám výpověďVrátil jsem se domů a všichni manažeři na mě křičely... Kde jsi byl ty čtyři dny? Volali jsme ti byly jsme nervozní... Dávám výpověď...bylo zde snad milion otázek... Proč dáváš výpvěď? Co budeš dělat? nemáš peníze!... Já nevím...A co práce?....nestarám se, jediné co vím je že to dělám protože je to pro mě správné rozhodnutí.... A to co vám chci ponechat jako ponaučení je to že pokud někde hluboko uvnitř sebe cítíte že je pro vás něco dobré, udělejte to protože ono samo vás to odmění.
Dal jsem výpověď v devět hodin, tohle je pravdivý příběh... potom jsem měl své poslední klienty a po deváté přišel zákazník a ten se mě zeptal co děláte?... Jsem animátor ... Vážně a co děláte jako animátor?.... Už nic dal jsem výpověď a jako odpověď jsem na něj natočil počítač v němž byla sepsána má výpověď.... Jak to? Kolik vám platily? Sedm lyber za hodinu. To vám tedy platily dobře.Potom jsem pracoval několik jiných společností, ale bylo to vždy stejné nebyly schopné mi platit a měli ekonomické problémy a tak jsem jen měnil klíče od jednoho místa k druhému.... A v tuhle dobu jsem se cítil fakt příšerně víte ... ten týden jsem neměl žádnou práci, žádný dům, žádné místo kde složit hlavu , žádná přítelkyně, rodina na druhém konci zeměkoule.... Co budu dělat? A potom jsem se zamyslel.... Počkat chvilku! žádná práce, žádný dům ani přítelkyně... Jsem VOLNÝ!
Ptal jsem se všech kámošůco bych měl dělat aněkdo mi řekl že bych se měl vrátit k muzice a dnes tak také pracuji a nikdo mi nemůže říct co můžu zvládnout a co nemůžu, protože jsem objevil víru, kterou jsem měl jako malé dítě, to to víme co jsme a kým chceme být a nymyslíme na věci jako kolik budeme vydělávat a tak... Pamatuji si na to jak když mi bylo pár let tak jsem jako dítě zatahal mámu za sukni a řekl... MAMI JEDNOU BUDU SLAVNÝ, NEVÍM JAK, ALE JEDNOU BUDU, ale potom jsem se změnil, nebo spíš mě změnil svět, škola, rodiče a všechno okolo mě, Takže dnes jako muzikant říkám nečekejte až k vám život přijde, ale žijte ho takový jaký ho chcete žít.
